Nápad používat U-Booty mimo Atlantik se zdál zatracený kvůli ostrému odmítání ze strany Karla Dönitze, který odmítal již operace ve Středozemním moři (nutno říci, že měl asi pravdu, protože ze středozemního moře se nevrátil jediný U-Boot. Nicméně nakonec Bdu (Befehlsaber der Unterseeboote = velitelství ponorkového loďstva) nápad svolila a přišel nápad, že by se U-Booty používaly jako transportní prostředek mezi Třetí říší a Japonským Císařstvím. Jako budoucí základny pro ponorky na dálném východě byly ustanoveny základny Penang (jako hlavní základna), Kobe v Japonsku (jako koncový přístav) a menší opravny v Singapuru a Jakartě.
Faktorů, které pravděpodobně ovlivnily Dönitzovo rozhodnutí bylo více, ale nejhlavnější byla pravděpodobně potřeba spojení mezi Německem a Japonskem na výměnu informací tajných služeb, zbraní (například touto cestou se dostaly do Japonska německé kanonky MG 151 20mm do zvláštních stíhaček japonského císařského letectva Ki-61, části a plány Me-262 Shcwalbe nebo plány těžkého tanku Tiger). Před válkou používaly tyto dva státy jako prostředníka Sovětský svaz, ale po roce 1940 byla tato cesta uzavřena. Nejprve zkoušely státy Osy používat rychlé hladinové lodě (Blockade runners), ale spojenecké námořnictvo a hlavně letectvo tuto možnost definitivně vyloučilo kolem roku 1942.
Druhým důvodem byl fakt, že přes Indický oceán se ponorky bezpěčněji dostávaly k jižní Africe a Mysu dobré naděje, než kdyby startovaly z francouzských základen (musely by jet kolem Gibraltaru, což byla stále britská država). navíc se zdálo logické stáhnout U-Booty ze severního Atlantiku, když po roce 1943 začaly ztráty růst nepředstavitelným tempem. Dále bylo jasné, že úroveň vybavení lodí k protiponorkovému boji je v Indickém oceánu značně nižší než v severním Atlantiku.
První z ponorek určených pro dálný východ bylo šest italských ponorek (krycí jméno Aquila), které postupně v květnu a červnu 1943 vypluly z Francie, převážejíc vědecké týmy a 150 tun speciálního nákladu. Tři z těchto ponorek se s velkou slávou opravdu dostaly do Japonska, kde je přebrali Němci, (protože bylo zřejmé, že itálie brzy kapituluje) a zařadili do své výzbroje pod označením U-IT. tyto U-Booty byly používány výhradně pro Asijské bojiště a do Evropy se nikdy nevrátily.
Po pokusu vyslat další Italské ponorky (tentokrát s německou posádkou), vyslali Němci první německý U-Boot. Byla to U-178 (ponorka typ IX-D2 s dlouhým dojezdem) pod vedením Körvettenkapitäna Wilhelma Dommese. U-178 vyrazila 28. března 1943 na rutinní plavbu do Indického oceánu, ale Bdu ji převelelo vytvořit v Penangu ponorkovou základnu (kam také po přetankování tajnou zásobovací lodí (těch měli němci vždycky dost) v srpnu 1943 dorazila a Wilhelm Dommes se stal velitelem základny Penang.
První větší skupinou převelenou do Indického oceánu byla Skupina Monzun, která sestávala z jedenácti ponorek s dlouhým dojezdem (4x IX-C, 5x IX-C/40 a 2x IX-D2), které byly původně poslány na hlídky v arabském moři, ale zároveň mely na palubě náklad pro japonské císařství. Do arabského moře se U-Booty dostaly v polovině září 1943, těsně po konci období vlhkých monzunů (odtud jméno skupiny).
Pouze plán na dostání se do Indického moře s nákladem byl neuvěřitelně složitý. Po vyplutí z Francie nabraly ponorky kurs na Brazilské pobřeží, kde je měla čekat ponorka typu XIV U-462. Ta měla úlohu "dojné krávy" (milk cow), tedy zásobovací ponorky, která sloužila k doplňování zásob, střeliva a paliva ostatním U-Bootům. Potom měla Skupina Monzun vyrazit směrem k mysu dobré naděje (nejjižnější cíp Afriky) a na Madakaskaru se setkat s lodí Brake, skrytou zásobovací lodí Bdu. Poté by následovaly ostré hlídky v arabském moři a nakonec cesta do Penangu, kde by vyložily zásoby (které by se poté převezly do Japonska), občerstvily posádku, doplnily zásoby a začaly používat Penang jako permanentní základnu.
Ale události nabraly jiný směr. Obě ponorky typu IX-D2 (U-200 a U-847) byly potopeny ještě na cestě do Brazílie (U-200 hlubinnou pumou z bombardéru B24 a U-874 náváděným torpédem z letounu Avenger z americké letadlové lodi). Spojenci také potopili tři ponorky typu IX-C (U-506, U-509 a U-514). Také "dojná kráva" určená pro Brazílii (U-462) byla poškozena leteckým útokem Hendley Page Halifaxu a doražena lehkými loďemi na cestě zpátky. Také náhrada za U-462, U-487 byla potopena letouny. Zoufalé Bdu tedy nakázalo ponorkám nejblíže Brazílii obětovat své vlastní palivo pro postup Skupiny Monzun, ale jedna z těchto ponorek (U-16) byla potopena, ještě než stihla předat palivo.
Nepříznivou situaci vyřešila admiralita tím, že nechala jednu z ponorek Skupiny Monzun (U-516) předat své palivo zbylým U-Bootům skupiny. Poté se zbytek celé skupiny (U-168 pod velením kapitänleutenanta Helmutha Pinche, U-183 pod vedením Korvettnekapitäna Heinricha Shäffera, U-188 pod vedením Kapitänleutenanta Siegfrieada Lüddena, U-532 pod velením Käpitanleutenanta Helmutha Henniga) vydaly dále a na madagaskar připluly mezi 11.-13. zářím 1943. Po přetankování se Skupia Monzun vydala do arabského moře, kde potopila spojenecké lodě o celkové tonáži 33843 tuny a další lodě (celkem 15882 tun) poškodily, ale U-533 byla potopena hlubinnými náložemi z Bristol Blenheimu. Zbylé čtyřy U-Booty dorazily do Penangu na konci října 1943.
Do konce války vyslali Němci do indického oceánu dalších 41 ponorek, ale pouze šest se vrátilo do Německa. Taktéž oba tankery z Madagaskaru (Charlotte Schliemann a Brake) nedopadly dobře. Spojencům se podařilo rozluštit šifry používané německými ponorkami a když Bdu vyslalo U-Bootům souřadnice setkání s tankerem, spojenecké torpédoborce vyrazily a oba tankery potopili. Dobrou zprávou je, že téměř všichni námořníci z obou tankerů byli zachráněni (z Charlotte Schliemann Angličany a z Braku ponorkou U-168.
Mapa Indického oceánu s hlídkovými sektory zde operujících ponorek
zdroj: víceméně překlad historické části manuálu GWX (download: http://www.subsim.com/radioroom/showthread.php?t=101978 )
Naposledy upravil Günther Königg dne 13. 04. 2009, 15:00, celkově upraveno 1 krát.
